Článek ve formátu PDF je možné stáhnout
zde.
Vážení a milí čtenáři
Čím začít úvodník k číslu, jehož oborovým tématem jsou distribuční sítě, než konstatováním, že již staří Římané...? V tomto případě musíme ještě dále do minulosti. První distribuční sítě v podobě městských vodovodů se objevily před šesti tisíci lety ve starověké Indii. S určitým odstupem po vodovodech byly v Indii vystavěny i stokové sítě. Vodovodní a stokové sítě měla i antická města. Asi nejznámější antickou stokou, dosud zachovanou, je Cloaca Maxima v Římě.
Středověká města měla také své vodovody a stokové sítě: vodovody obvykle končily ve veřejně přístupných kašnách a odpadní vody se vylévaly do nekrytých struh ústících do nejbližšího potoka nebo řeky. Až do domů se voda začala přivádět teprve začátkem novověku, a napojení domů na kanalizační síť je ještě pozdějšího data: uvádí se, že po první světové válce bylo v nově vzniklém Československu na veřejnou kanalizaci napojeno jen 7 % domácností.
Zajímavá otázka je, jak byla výstavba vodovodů a kanalizací financována a jak se platilo vodné. Ve středověku výstavbu těchto sítí většinou hradil majitel panství nebo město. Výše vodného závisela na velikosti a kategorii domu a platilo se správci vodovodu, kterému se říkalo rourník nebo rúrař, nebo formou městské daně. Když se vodovodní síť rozšířila až do domů, platilo se podle průměru potrubí nebo podle velikosti kalibrovaného kohoutu, jímž byl dům připojen na vodovodní síť. První vodoměry se začaly v českých zemích používat až koncem devatenáctého století: byly to zejména vodoměry místní výroby (Společnost pro výrobu měřidel Praha) a německé od firmy H. Meinecke – Breslau.
Počátkem devatenáctého století vznikly první plynárenské sítě a koncem téhož století i sítě elektrorozvodné. Centrální zásobování teplem je z distribučních sítí nejmladší, rozšířilo se až ve druhé polovině dvacátého století.
O současnosti a očekávané budoucnosti distribučních sítí se můžete dočíst v článcích Distribuční energetické sítě: nové požadavky na automatizaci (str. 6–7) a Vodárenské a stokové sítě dnes a zítra (str. 10–11) a v článcích na ně tematicky navazujících.
Řízení provozu distribučních sítí není jednoduché – zpravidla jde o sítě velmi rozsáhlé, s mnoha poruchovými veličinami, obtížně odhadnutelnou spotřebou a často i o soustavy s velkým dopravním zpožděním. Přitom jsou na spolehlivost těchto sítí kladeny velké požadavky. Uplatňují se zde proto mnohé metody z pokročilé teorie řízení a ze sféry umělé inteligence. Zvlášť v oblasti elektrických sítí lze očekávat, že požadavky na řízení porostou s uplatňováním lokálních zdrojů: vodních a větrných elektráren a zdrojů využívajících biomasu nebo bioplyn. Tyto zdroje jsou přátelské k životnímu prostředí, ale začlenit je do elektrorozvodné sítě při zachování kvality elektřiny dodávané spotřebitelům není snadné. Právě v oboru řízení distribučních sítí je proto nutné více než jinde rozvíjet komunikaci mezi akademickými a vysokoškolskými výzkumnými pracovišti a praxí.
Petr Bartošík, šéfredaktor