|
Semináře o filozofii a technice
Filozofie a technika, to je už mnoho desetiletí žhavé téma, podněcované menšími i většími problémy ohledně názoru, že technické obory by měly své problémy řešit v širším kontextu. Filozofové se snažili přispět k problematice techniky v době, kdy nahrazování lidí stroji vedlo k nezaměstnanosti. Stejně tak autoři vědeckofantastických románů varovali před tím, že automaty ovládnou lidskou společnost. Význam filozofie pro techniku lze vnímat např. při posuzování vlivu nového výrobního podniku na jeho přírodní i společenské okolí. Filozofové se snaží řešit i otázky, zda, kdy a jak počítače od základu změní lidskou společnost. Při tom je možné pozorovat, že si nerozumí nejen filozofové s techniky, ale ani filozofové mezi sebou.
Nedorozumění v podstatě plyne ze skutečnosti, že význam termínu filozofie se v posledních několika desítkách let velmi rozšířil. Co nelze zařadit mezi příslušné klasické vědy, to se často prohlásí za součást filozofie, a filozofie jako obor se tak zamlží, že si ani filozofové nemohou rozumět. Těžko hledají společné porozumění metodám, předmětu i cíli filozofie. A kdyby byli dostatečně jedovatí, mohli by poukazovat na technické obory, že právě ony jsou smrtí filozofie.
Přestože takový jev dosud není zřejmý, je přece jen jakoby morální povinností techniků jít filozofům vstříc. Měli by poukazovat na skutečné problémy, které technika v současné době způsobuje a k nimž by se filozofové mohli – a měli – efektivně vyjádřit, dále by jim měli zasvěceně ukazovat, kde těžiště problémů sami spatřují. Filozof totiž příliš často vidí technický problém povrchně, a proto řeší něco jiného, než v čem právě problém tkví. Mezi ostatními filozofy sice může budit zdání, že vidí filozofický problém „z velkého nadhledu“, ve skutečnosti však nemusí být nad věcí, ale spíše vedle. Známe např. „taky-filozofy“, kteří při vysvětlování termínu systémový přístup blábolí cosi o ekologickém dopadu aplikací výpočetní techniky na ekonomiku – a nesdělí vlastně nic. Známe i sečtělé filozofy virtuózním způsobem negující výsledky teorie programování poukazováním na výroky připisované Sokratovi nebo Platonovi.
Má-li v takovéto situaci nastat stav porozumění mezi filozofy a odborníky v technice, nezbývá, než postavit se na „pevnou zem“ a tam začít. Začít na solidní úrovni, kde si filozofové s techniky rozumějí ani ne tak jako filozofové a technici, ale jako myslící lidé. Je to tradiční způsob řešení problémů ze strany techniků, ale kdysi to byl i způsob myšlení solidních antických filozofů.
A právě tomuto přístupu se daří už mnoho let na seminářích pořádaných na Pedagogické fakultě liberecké techniky její katedrou filozofie a spolupracující organizací Scholé filosofia. Semináře jsou pořádány jednou za rok vždy začátkem září. V minulých letech byly zaměřeny na problematiku času, na rytmus a na vztahy mezi otázkou a odpovědí, letos byla tématem semináře skepse. Skepse je důležitý faktor ve filozofii, avšak kořeny má hlouběji (mohli bychom metaforicky říci, že „níže“) – společné vlastnosti skepse pokrývají celé spektrum od nejprimitivnějších případů skepse k předpovědi počasí až po nejvznešenější otázky skepse k možnostem poznání. V tomto spektru se nacházejí i případy skepse, s níž se setkávají technici. Jde o případy, kdy je skepse oprávněná, i o případy, kdy lze mít „skepsi ke skepsi“, kdy moderní metody řešení problémů nabízejí možnosti, jak skepsi překonat.
Na letošním semináři zaznělo 23 příspěvků, z nichž jen některé byly orientovány historicky (ve smyslu „co řekl ten který známý filozof k problematice skepse a co si o skepsi opravdu myslel“), ostatní byly zaměřeny na analýzu skepse v kontextu různých přírodních, technických i společenských oborů a na její vznik, zobecňování i potírání.
Můj dojem ze semináře lze popsat velmi povšechně: odborníci v technice mohou k problematice skepse říci mnoho a přitom nemusejí vypadat primitivně, přestože nemají chuť hrát si na postmoderní filozofické frajery, kteří s chutí hledají skepsi všude. Mezi příspěvky zazněly technicky zaměřené úvahy (význam počítačového modelování ve funkci skepse a jako faktor proti skepsi, výtah myšlení o umělé inteligence), ale i některé reminiscence na realismus Aristotelova pohledu na svět, stejně tak i rozbory oblastí, kde se skepse týká technických a přírodních věd, ale i jevů zkoumaných estetikou, teologií, psychologií, politickými vědami a vědami o umění.
Evžen Kindler
(kindler@ksi.ms.mff.cuni.cz)
|