Aktuální vydání

celé číslo

03

2021

Digitální transformace, chytrá výroba, digitální dvojčata

Komunikační sítě, IIoT, kybernetická bezpečnost

celé číslo

Rozhovor o fungování vědeckého týmu

Rozhovor o fungování vědeckého týmu

Vědecký tým prof. Jana Flussera z Ústavu teorie informace a automatizace AV ČR (dále jen ÚTIA) se již mnoho let věnuje digitálnímu zpracování obrazů. Za práci Rozpoznávání objektů pomocí fúze obrazů z různých zdrojů získal Cenu Akademie věd ČR za rok 2007. Požádali jsme ho, aby se s námi podělil o své zkušenosti s vedením vědeckého výzkumu, jeho financováním, získáváním mladých vědců apod.

Jak je v současnosti zajišťováno financování dlouhodobého výzkumu, jakým je například rozpoznávání objektů pomocí fúze obrazů z různých zdrojů?
ÚTIA poskytuje základní zajištění: platy, místnosti, počítače, energie, komunikační infrastrukturu. Další prostředky získáváme z účelového financování, především z Grantové agentury ČR (GAČR), z mezinárodních projektů, z účelových prostředků Akademie věd ČR a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Takto je třeba získat prostředky na účast na konferencích, na návštěvy spolupracujících institucí, na krytí publikačních nákladů, modernizaci vybavení a počítačů, nákup literatury a softwaru apod.

Daří se vám vždy získat dostatek prostředků pro výzkum?
S malými výpadky se nám to vždy dařilo, bohužel za cenu větší byrokratické zátěže, než bych považoval za odpovídající.

Jaké administrativní nároky jsou spojeny se získáváním podpory od GAČR?
Stačí si prohlédnout formuláře GAČR a přečíst pravidla grantové soutěže. O granty se žádá všude na světě, ale myslím že v Česku je vynaložené úsilí na získání 100 000 korun větší než jinde. Jsme nuceni psát spoustu malých projektů, protože levnější projekty mají větší šanci na schválení. Malý projekt je ale stejně administrativně náročný jako velký. Pro naši práci jsme postupně získávali tříleté granty s rozpočtem přibližně půl milionu korun na rok. Když to trochu přeženu, v USA by pro tuto částku nikdo takový projekt ani nepsal, natož aby ho řešil. A to už vůbec nemluvím o tom, že grantové řízení v Česku (a nemyslím zdaleka jen GAČR) je poměrně neprůhledné a celý systém účelového financování je nepřehledný.

Jaké máte zkušenosti se získáváním finančních prostředků z rámcových programů Evropské unie pro výzkum (FP)?
Na tyhle projekty je velmi těžké dosáhnout, přidělování připomíná loterii a úspěšnost je hodně malá. Proto nelze spoléhat na tento zdroj financování jako na hlavní, to by byl obrovský risk. Máme teď podaný projekt v rámci programu Ideas, který je určen pro malé týmy. Dvakrát jsme připravovali s dalšími partnery klasický „velký“ projekt o zpracování obrazu pro rámcový program EU, ale vždy to ztroskotalo na tom, že některý z partnerů nebyl schopen zpracovat svou část včas, a tak jsme zmeškali termín odevzdání. (Pozn. red.: Požadavkem je, aby se na projektu FP podíleli alespoň tři partneři ze tří zemí.) Ale když už takový projekt dostanete, většinou vás na pár let slušně zabezpečí. V našem ústavu jich běží několik a jejich řešitelé si je pochvalují.

Jak se vám daří získávat pro vědecký výzkum vhodné spolupracovníky?
Přednáším na Matematicko-fyzikální fakultě UK a na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT, a tak mám příležitost získávat studenty pro práci v našem ústavu. Za tři semestry je dobře poznám a ty nejlepší mohu pozvat, aby u nás dělali diplomovou práci. Když ji udělají dobře, baví je to a zapadnou do týmu, nabídnu jim, aby pokračovali ve studiu a v našem týmu pracovali jako doktorandi. Ti nejlepší se mohou po obhajobě disertační práce ucházet v ÚTIA o zaměstnání. Takto jsem získal i většinu svých současných spolupracovníků, a někteří z nich už mají velmi slušnou mezinárodní reputaci.

Jak se vlastně posuzuje úspěch vědecké práce?
Úspěch v základním výzkumu je všude na světě měřen především kvalitou a počtem publikací. Kvalita se hodnotí dvěma způsoby – jednak podle impaktního faktoru časopisu, kde článek vyšel, a jednak podle počtu citací v jiných vědeckých pracích či podle počtu realizovaných úspěšných úloh.

Velmi důležité je zveřejňovat své výsledky v prestižních časopisech nebo se autorsky podílet na dobrých monografiích, protože tím se váš článek dostane k nejširšímu okruhu čtenářů. Ti pak ohodnotí, zda je práce dobrá, zda stojí za povšimnutí, nebo dokonce za další rozvíjení, a poskytnou vám tak ve svých publikacích zpětnou vazbu. Kdo v předních časopisech (myšleno samozřejmě mezinárodních) nepublikuje, ten ve vědecké komunitě v podstatě neexistuje. I kdyby měl sebelepší výsledky, zůstanou neznámé a neosloví ho ani nikdo z aplikovaného výzkumu.

Počet citací zase ukazuje, kolik lidí si článku všimlo a použili ho nebo ho aspoň zmínili ve svých článcích. My máme několik článků, z nichž každý má více než stovku citací, jeden dokonce přes 300, to jsou v našem oboru už dost vysoká čísla. Díky těmto článkům jsme zváni jako řečníci na konference nebo jsme vyzýváni k napsání kapitol do knih, které se pak ve světě používají třeba jako vysokoškolské učebnice. To považuji vždy za velkou poctu.

Co může ÚTIA nabídnout nadějným mladým lidem, aby v něm zůstali?
Takhle stála otázka před deseti lety, dnes je přiléhavější se ptát, co musí uchazeč splňovat, abychom měli zájem ho přijmout. Ale odpovím na původní otázku, alespoň za svůj tým.

Především jim nabízíme zajímavou práci na pracovišti, které patří do světové špičky. Pro ty, kteří prošli ústavem již jako doktorandi, je jistě lákavé, že mohou zůstat u toho, na čem léta pracovali a co je baví. V posledních letech můžeme díky projektům, o kterých už byla řeč, nabídnout velmi dobré pracovní podmínky, počítačové vybavení, literaturu apod. Uchazeči vědí, že když odvedou dobrou práci a budou pozváni na prestižní konferenci, umožníme jim na ni jet. Nebo že nebude problém uhradit potřebnou částku za zveřejnění jejich článku, o který je zájem v časopisech, kde je třeba za stránky platit.

Dalším „lákadlem“ jsou zahraniční stáže na spolupracujících pracovištích ve Španělsku, Finsku, Austrálii, Německu a Mexiku, s kterými máme dlouholeté výborné vztahy. Téměř každý z mých doktorandů takový pobyt absolvoval (často ne jeden) a společné publikace se zahraničními kolegy ukazují, že jim to pomohlo v odborném růstu.

Úmyslně jsem se zatím nezmínil o platech. Jsou sice nad celostátním průměrem, ale měřeno kvalitou výsledků jsou žalostné. Výsledky hodnotíme ve světovém měřítku, proč bychom tedy neměli chtít světově srovnatelné platy? Naštěstí se ukazuje, že pro drtivou většinu uchazečů o práci u nás není plat hlavním kritériem.

Zmínil jste, že dobrou úroveň výzkumného pracoviště je možné udržet jen stálým úsilím o získávání grantů a jiných finančních podpor. Mají to na starosti také mladí vědci a doktorandi?
Nevyžadujeme od mladých vědců, aby si sháněli peníze. To by je jednak rozptylovalo, jednak k tomu nemají zkušenosti. Shánění peněz jsem vždy považoval za povinnost vedoucího.

Rozmlouvali Petr Bartošík a Eva Vaculíková

Obr. 1. Prof. Jan Flusser

Příspěvek lze ve formátu PDF stáhnout zde