Recenze: Systems Engineering, Coping with Complexity

Recenze: Systems Engineering, Coping with Complexity
Stevens, R. – Brook, P. – Jackson, K. – Arnold, S.:
Systems Engineering, Coping with Complexity. Prentice Hall Europe 1998.

Název knihy lze, snad výstižně, přeložit jako Systémové inženýrství, nástroj boje se složitostí (doslovně „..., překonávání složitosti“). Hned v úvodu je možné konstatovat, že jde o knihu velmi dobrou a velmi potřebnou. Její autoři jsou odborníci, kteří to, o čem píší, také velmi dobře ovládají v praxi. Uvádějí, že jejich působení v oboru v souhrnu obsáhlo více než století. Kniha se k nám dostala prostřednictvím výpůjčky ze zahraničí až dva roky po vydání. Přesto je stále aktuální a lze ji doporučit pozornosti našich analytiků a projektantů systémů.

V úvodu jsou definovány základní pojmy systémového inženýrství a zaveden pojem životního cyklu systému jako základního schématu souboru dílčích procesů, které jsou náplní návrhu a realizace systému. Jde o systémy zcela obecné. Vše, co je v knize řečeno, lze bez výjimky použít i na informační a řídicí systémy, tedy systémy, které stojí ve středu zájmu čtenářů časopisu Automa.

Následují čtyři kapitoly, které jsou jádrem první části knihy a ve kterých je podrobně vysvětlena náplň hlavních etap životního cyklu. V kapitole věnované uživatelským požadavkům je uveden způsob jejich popisu jako systému, tj. souboru, který má určitou strukturu a jehož prvky vzájemně souvisejí. Další kapitola se zabývá požadavky na systém a procesem transformace uživatelských požadavků do požadavků na systém. Požadavky na systém určují, co musí systém svou funkcí zajišťovat (realizovat), aby splnil uživatelské požadavky. Další kapitola se zabývá návrhem architektury systému, který je prvním stupněm odpovědi na otázku, jakými prostředky budou požadavky na systém splněny. Čtvrtá kapitola této části, výstižně nazvaná Od integrace k provozu, je věnována realizaci systému. První část knihy je zakončena kapitolou Správa projektu a systémové inženýrství, věnovanou otázkám řízení projektu, a zaměřuje se na vlastní správu projektu, správu konfigurace, metody testování (ověřování a vyhodnocování neboli verifikaci a validaci) a na zabezpečování kvality.

Zatímco první část knihy je zaměřena na obecné zásady, a i když je založena na ověřených zkušenostech z praxe, bude dobře, bude--li ji čtenář číst jako teoretický úvod. V druhé části jsou do detailů probrány praktické aspekty jednotlivých problémů návrhu a realizace složitých systémů a autoři se snaží předvést všechny varianty a modifikace, bez kterých nelze obecné přístupy úspěšně použít v praxi. Následují tedy tři kapitoly s názvy Přizpůsobení jednoduchého životního cyklu, Realističtější návrh životního cyklu a Správa několikaúrovňových projektů.

Zbytek knihy je věnován některým dílčím, nikoliv však okrajovým problémům. V kapitole Software a systémy je vymezena významná úloha softwaru v současných systémech všeho druhu. Podle našeho názoru autoři velmi správně určují vzájemné postavení softwarového inženýrství a systémového inženýrství. Z výkladu jasně vyplývá skutečnost, kterou je možné potvrdit i z naší zkušenosti, že totiž problematiku analýzy a návrhu a realizace systémů s výrazným uplatněním počítačových subsystémů nelze zužovat na přístupy softwarového inženýrství. Nepochopení této skutečnosti je zdrojem nedorozumění a potíží, se kterými se při návrhu systémů lze setkat.

Kapitola o tvorbě prototypů není příliš obsáhlá. Zahrnuje i téma modelování a simulace. S tím, co je v této kapitole řečeno, lze souhlasit. Jde však jen o obecně platné skutečnosti. Rozbor, který by svou hloubkou byl srovnatelný s propracováním ostatních dílčích témat, chybí.

Zbývající tři kapitoly lze opět shrnout do jednoho oddílu. Jejich názvy Informační modelování, Projekty a podnik a Zdokonalování postupů systémového inženýrství jsou pro nás snad poněkud nezvyklé. Obsahem však pokrývají problematiku počítačové podpory projektování, nástrojů pro vedení prací (workflow)), normalizovaných projekčních postupů apod.

Závěrečná, patnáctá kapitola stručně shrnuje vše podstatné, co bylo v knize probráno, a je pro knihu tohoto zaměření a účelu velmi užitečná. V dodatcích je zveřejněna internetová adresa, na níž lze nalézt doplňující informace ke knize (www.complexsystems.com), např. i řešení úloh, uzavírajících každou z kapitol. Je také připojen slovník základních pojmů, přehled literatury a rejstřík.

Mezi knihami, které se hlásí k tématu systémového inženýrství, se konečně objevila publikace, jež zřetelně vybočuje z dosavadní řady. Opírá se o zkušenost z praxe a přitom je zpracována s nezbytným zobecňujícím nadhledem. Publikace o systémových přístupech, které byly k dispozici v minulých desetiletích, vlivem své akademičnosti a obecnosti toto téma v očích potenciálních uživatelů systémových přístupů spíše zdiskreditovaly. Ani v zahraniční literatuře není kvalitních publikací mnoho. Příkladem z posledních deseti let jsou knihy na téma objektově orientované systémové analýzy a návrhu, jejichž skutečný přínos byl velmi malý. Jsou to např. publikace Yourdonovy. Příčinou jejich neúspěchu je jejich omezenost na softwarové přístupy a omezení na programovací jazyky jako jediný inspirační zdroj. Příkladem, ve kterém tento alespoň zčásti mylný přístup vrcholí, je metodika UML (jednotný modelovací jazyk), která se jen pomalu a obtížně propracovává k cíli. Na tyto skutečnosti také autoři recenzované knihy upozorňují a správně je hodnotí (zmínky o UML a softwarových guru). Z této strany je vymezení vztahu mezi softwarem a systémem velmi správné a užitečné. Naproti tomu je však zřejmé, že autoři nemají dostatečnou zkušenost právě v té kritizované softwarové oblasti. Bylo by chybou popírat zásadní vliv např. programovacích jazyků na rozvoj systémově analytických metod. Tento chybný názor se v knize, i když ne zcela otevřeně, projevuje. Pomíjí se, že metody analýzy systémů (informační toky, analýza dat) jsou se systémově inženýrskými přístupy zcela konzistentní. V knize se projevuje i negativní postoj k upotřebitelnosti systémů CASE v systémové analýze. Autoři dokonce uvádějí, co těmto systémům pro uplatnění v systémovém inženýrství chybí. Měli by však zmínit, které konkrétní produkty mají na mysli. Je celá řada systémů CASE, jež se takto označují neprávem a skutečně je v daném smyslu nelze efektivně využít. Existují však jiné, které jsou pro systémové inženýrství mocným nástrojem. Toto naše stanovisko však vychází ze současné situace, zatímco stanovisko autorů může reálně zachycovat situaci přibližně poloviny 90. let.

Knihu sepsali čtyři autoři. To se projevilo v poněkud rozdílném způsobu zpracování jednotlivých témat. Nejvýraznější odchylkou je zpracování kapitol o přizpůsobování životního cyklu (kapitoly 7., 8. a 9.), kde „realistické“ postupy jsou předloženy poněkud odděleně od abstraktních postupů, popsaných na jiném místě.

Stejnou příčinu lze hledat i za příliš zjednodušeným pohledem na problematiku modelování a simulace.

Závěrečné konstatování, že tyto připomínky nikterak nesnižují vynikající hodnocení knihy, zde není obvyklou frází.

Knihu lze doporučit pracovníkům, kteří cítí potřebu orientovat se v problematice systémového přístupu, tj. široké obci projektantů, systémových analytiků, programátorů-analytiků, vedoucích projekčních skupin apod. Jde o početně silnou skupinu pracovníků, a je tedy na místě úvaha o jejím překladu do češtiny. Jazyková bariéra zde může být překážkou plného využití poznatků, které jsou v knize předkládány. Kniha je psána jazykem, jenž se liší od jednoduché angličtiny uživatelských příruček. Také terminologie je v některých detailech pro nás nezvyklá a nekryje se s terminologií zaváděnou našimi normami.

Lze předpokládat, že někteří z čtenářů se již s recenzovanou knihou setkali a že se s jejím veskrze kladným hodnocením ztotožňují. Pro stále neuspokojivou situaci v přísunu informací našim odborníkům je však příznačné, že knihu nebylo možné ani dva roky po jejím vydání získat v síti našich knihoven jinak než výpůjčkou ze zahraničí.