Provozní plynové chromatografy

Plynovým chromatografem je možné měřit složení plynných směsí nebo i kapalin, které mohou být převedeny do plynného skupenství, aniž se rozložily. Článek popisuje funkce a základní součásti těchto přístrojů, jejichž přehled je uveden na str. 30. Ústředními součástmi plynového chromatografu jsou: chromatografická kolona, ve které se analyzovaná směs dělí na jednotlivé složky, a detektor, kterým se měří množství každé složky vycházející z chromatografické kolony. Z principu plynový chromatograf neposkytuje informaci o koncentraci jednotlivých složek kontinuálně. U laboratorních chromatografů dostáváme výsledky jednorázově a u provozních chromatografů periodicky.

1. Princip měření a základní součásti chromatografu

Směs plynů je na jednotlivé složky rozkládána v chromatografické koloně obsahující stacionární fázi, což je kapalina nebo i pevná látka, která interaguje se složkami vzorku unášeného proudem nosného plynu, tedy mobilní plynnou fází. Jednotlivé složky analyzovaného plynu se při pohybu kolonou zdržují podle toho, do jaké míry jsou absorbovány kapalinou nebo adsorbovány na povrchu pevných částic stacionární fáze. Na konci chromatografické kolony se tedy dříve objeví složky méně zadržované.

Na obr. 1 je ukázáno, že se vzorek dávkuje do proudu nosného plynu (mobilní fáze). Ten unáší vzorek dál kolonou. Složky smísené s nosným plynem opouštějí postupně kolonu a vstupují do detektoru, ve kterém vytvářejí signál, jehož intenzita je úměrná koncentraci (C) příslušné složky. Časový průběh signálu z detektoru představuje chromatogram, ze kterého je možné určit druh i kvantitativní zastoupení složek.

2. Vyhodnocení analýzy

Výsledkem chromatografické analýzy je chromatogram, který poskytuje mnoho informací o složení analyzované směsi i o vlastnostech chromatografické kolony:

• úroveň složitosti vzorku je indikována počtem vln (píků), které se na chromatogramu objevují,
• informace o složení vzorku se získá porovnáním polohy píků se standardy,
• vyhodnocení relativních koncentrací složek se získá porovnáním plochy píků.

Účinnost kolony se hodnotí srovnáním se standardními chromatogramy; především podle úplného oddělení složek, zejména těch obtížně dělitelných.

K charakterizaci chování látek v chromatografickém systému se používají tzv. eluční parametry či retenční data.

Eluční čas τ_R (min) je doba průchodu látky chromatografickou kolonou, tj. doba od nástřiku látky na kolonu k dosažení maxima eluční křivky. Když se chromatogram zapisuje na papír, vypočítá se eluční čas z eluční vzdálenosti X_R a rychlosti posunu registračního papíru (v cm/min).

Eluční vzdálenostX_R (cm) je vzdálenost vrcholu píku od počátku chromatogramu. Lze ji přímo přečíst na chromatogramu.

Eluční objemV_R (ml) je objem mobilní fáze prošlý kolonou za dobu τ_R při objemovém průtoku mobilní fáze F_M (ml/min).

Distribuční konstantaK_D je poměr rovnovážných koncentrací dělené látky ve stacionární a mobilní fázi za předpokladu, že tato látka je v obou fázích přítomna v téže molekulové formě.

Retenční čas je doba, která uplyne od nástřiku vzorku do dosažení maxima křivky (píku).

Retenční objem je objem plynu, který prošel kolonou za retenční čas.

Retenční čas a retenční objem jsou charakteristické veličiny pro každou separovanou látku v daném systému. Složky se identifikují porovnáváním retenčních dat standardu a identifikované látky. Tato retenční data se získají nástřikem plynů o známém složení, kdy se zjistí, jaké retenční časy mají jednotlivé složky.

3. Základní součásti provozního chromatografu

Kromě kolony a detektoru obsahuje chromatograf i další prvky, které pomáhají zajistit jeho správné fungování (obr. 3). 

4. Chromatografická kolona

Chromatografická kolona je část chromatografu, ve které se nachází stacionární fáze. Používají se kolony dvou základních typů: kapilární a náplňové. U kapilární kolony je stacionární složka nanesena přímo na stěny trubice, zatímco u náplňové kolony je stacionární složka nanesena na pevné částice, kterými je naplněna trubice kolony. Přechodným typem mezi oběma uvedenými je kolona s trubicí pokrytou na vnitřním povrchu částicemi nosiče, na nichž se nachází stacionární fáze (obr. 5).

Trubice kolony jsou nejčastěji vyrobeny ze skla nebo korozivzdorné oceli. Délka kolony se volí podle obtížnosti dělení složek. Čím jsou si vlastnosti dělených složek podobnější, tím musí být kolona delší. Při delší koloně ale trvá jeden analytický cyklus déle.

U náplňových kolon je možné pro zadržování dělených složek využít buď adsorpci na povrchu pevné hmoty, nebo adsorpci v tenkém filmu kapaliny na jejím povrchu. V prvním případě (GSC – Gas Solid Chromatography) je pevná hmota ve formě pórovitých zrnek (aktivní uhlí, silikagel, zeolit apod.), v druhém případě jsou zrnka pevné hmoty (nosiče) potažena mikrofilmem stacionární fáze, přičemž vnější průměr zrnek je obvykle 100 až 300 μm. Důležitá je homogenita či procentuální zastoupení velikostí zrnek, jejich chemické složení a pórovitost.

Rozhodujícími pro dosažení dobrého oddělení složek jsou: výběr stacionární fáze, vhodný průtok nosného plynu i volba optimální teploty, popř. teplotního průběhu. Na volbu vhodného separačního systému mají vliv tyto význačné vlastnosti:

• rozsah bodů varu analytů (látek, které mají být v chromatografu stanoveny) a vlastnosti vzniklé parní fáze těchto analytů,
• počet složek, které mají být rozděleny,
• přítomnost polárních a nepolárních skupin v analytech a přítomnost nebo absence funkčních skupin,
• kombinace stacionární fáze a rozměrů kolony, jakož i tloušťka filmu stacionární fáze s ohledem na požadovanou selektivitu a rozlišení,
• průtok nosného plynu jako parametr pro urychlení celkové analýzy s minimální ztrátou rozlišení u nejvýznamnějších párů sloučenin, které mají být rozděleny,
• skutečnost, že může být provedena analýza s teplotním programem nebo při konstantní teplotě.

Stacionární fáze v plynové chromatografii mohou být rozděleny na základě jejich polárnosti nebo selektivity s ohledem na jednu nebo více fyzikálně-chemických vlastností molekul analytu, jakými jsou molekulární hmotnost a tvar molekul, bod varu nebo přítomnost určitých funkčních skupin. Oddělení složek směsi plynů na nepolárních stacionárních fázích (sorbentech) jako SE-30,OV-1 a Apiezonu-L závisí především na velikosti molekul a jejich tvaru. Tyto stacionární fáze jsou vhodné zvláště pro neutrální a mírně kyselé sloučeniny.

Polyetylenglykolové (PEG) stacionární fáze jsou nejčastěji používané polární sorbenty. PEG 400 je sorbent vhodný k dělení alkoholů, éterů, aldehydů a jiných složek s nízkým bodem varu, zatímco Carbowax 20M může být použit k dělení polárních složek s vyšším bodem varu. Tyto stacionární fáze jsou zvláště vhodné pro stanovení silně zásaditých sloučenin.

Jinou skupinou polárních stacionárních fází jsou poly(kyanopropylfenyldimetyl)siloxany. Tyto mírně polární sorbenty se používají k dělení sloučenin, které obsahují několik hydroxylových skupin (např. steroidů).

Platí také, že při použití omezeného počtu sorbentů je možné dosáhnout požadovaného rozdělení použitím teplotního programu.

Účinnost dělení chromatografické kolony lze kvantitativně popsat počtem teoretických pater kolony. Čím větší je počet teoretických pater, tím méně je rozmývána zóna separované látky při průchodu kolonou. Pro tutéž kolonu může být počet teoretických pater pro různé látky různý. Výškový ekvivalent teoretického patra je podíl mezi délkou kolony a počtem teoretických pater; využívá se k porovnání účinnosti kolon různé délky.

K řešení složitějších analytických úkolů se, především v provozních plynových chromatografech, řadí několik kolon s různými druhy stacionárnárních fází buď za sebou nebo paralelně. Takové uspořádání se označuje jako víceprůchodová chromatografie. Dosáhne se tím kratší doby analýzy a současně rozdělení složek, které by se na jednom druhu zakotvené fáze nerozdělily. Navíc je možné dílčí kolony provozovat při různých teplotách. Také lze mezi jednotlivé dílčí kolony zařadit další detektor a získat jím další informace potřebné ke stanovení jednotlivých složek směsi.

5. Nosný plyn

Nosný plyn se v plynovém chromatografu označuje jako mobilní fáze. Zdrojem nosného plynu je nejčastěji tlaková láhev. Druh plynu se volí s ohledem na to, že jeho úkolem je unášet vzorek kolonou, aniž by reagoval se složkami analyzované směsi nebo se stacionární fází. Své inertní chování si musí udržet i při vyšších pracovních teplotách. Volba nosného plynu často závisí také na použitém detektoru, protože některé detektory mohou pracovat jen s určitým nosným plynem. Běžně se jako nosné plyny používají dusík, helium nebo argon. Při nižších teplotách může být nosným plynem i vzduch.

6. Detektory

Detektory jsou určeny k detekci látek v nosném plynu (signalizují jejich přítomnost).

6.1 Tepelně vodivostní detektor (TCD – Thermal Conductivity Detector)

Tepelně vodivostní detektor, označovaný také jako katharometr, využívá rozdíl mezi tepelnou vodivostí nosného plynu a tepelnou vodivostí složky dělené směsi. Jeho konstrukce je založena na Schleiermacherově metodě a způsob měření tímto detektorem se označuje jako „metoda s topným drátem“. Základem je komůrka válcového tvaru, v jejíž ose je napjat drátek, obvykle platinový, vytápěný elektrickým proudem.

Teplota drátku je dána rovnováhou mezi elektrickým výkonem a tepelným tokem přecházejícím na stěny komůrky. Zanedbá-li se výkon přenášený zářením, je teplotní rozdíl mezi drátkem a stěnou nepřímo úměrný tepelné vodivosti plynu v komůrce. Změna teploty drátku se projeví změnou jeho odporu, který se v jednoduchém obvodu, např. Wheatstonově můstku, převede na elektrické napětí.

Použitím techniky MEMS (MicroElectroMechanical Systems) může být komůrka s měřicím drátkem miniaturizována, takže v současnosti existují systémy, ve kterých je objem komůrky pouhých 0,02 μl.

Protože je tepelná vodivost plynů nepřímo úměrná velikosti molekul, používá se jako nosný plyn obvykle helium, které má v porovnání s většinou ostatních plynů velkou tepelnou vodivost. Větší tepelnou vodivost má jenom vodík, který se také někdy používá jako nosný plyn. Všechny ostatní plyny mají tepelnou vodivost menší a vyvolávají tak v detektoru výrazný signál.

Tepelná vodivost je obecná fyzikální veličina; tepelně vodivostní detektory jsou proto univerzální a používají se zhruba v polovině všech instalovaných provozních chromatografů.

6.2 Detektor s ionizací v plamenu (FID – Flame Ionisation Detector)

Detekce je založena na vzniku kladných i záporných iontů při hoření analyzované látky ve vodíkovém plamenu. Ionty vznikají především z uhlovodíků (obr. 7). Přítomnost atomů kyslíku, dusíku nebo síry v organické molekule naopak množství vznikajících iontů zmenšuje. Z tohoto pohledu jsou krajními případy CO a CO₂, které k proudu vznikajícímu v detektoru nepřispívají a detektorem FID je nelze zachytit.

Mezi elektrody se vkládá napětí 300 až 400 V, aby všechny ionty i elektrony byly k elektrodám přitaženy a přispěly tak ke vzniku elektrického proudu. Velikost proudu se pohybuje v pikoampérech, popř. i v nanoampérech, a pro další zpracování musí být signál zesílen. Přesto detektor FID umožňuje citlivější měření než detektor tepelně vodivostní. Z obr. 7 je zřejmé, že k jeho provozu je nutný přívod vodíku a vzduchu. V některých případech může vadit destrukce analytu, jelikož po průchodu detektorem ho již nelze dále analyzovat.

6.3 Dusíko-fosforový detektor (NPD – Nitrogen Phosphorus Detector)

Dusíko-fosforový detektor (NPD) je modifikace detektoru FID. Konstrukce je podobná, ale princip je odlišný. Pro zvýšení citlivosti ke sloučeninám obsahujícím dusík a fosfor se v detektoru používá vyhřívané tělísko ze soli rubidia nebo cesia, kolem něhož prochází nosný plyn smíchaný s vodíkem (obr. 8). Horké tělísko (600 až 800 °C) emituje elektrony termickou emisí. Mezi tělísko a anodu se vkládá napětí. V základním stavu, bez přítomnosti dalších sloučenin v nosném plynu, jsou vzniklé elektrony přitahovány k anodě a tak produkují konstantní proud. Přijde-li z kolony látka s atomy dusíku nebo fosforu, částečně spálené látky se s dusíkem nebo fosforem adsorbují na povrchu tělíska. Adsorbované složky omezují výstupní práci elektronů na povrchu tělíska, čímž způsobují zvýšení emise elektronů, a tedy nárůst proudu anody.

Má-li detektor reagovat na dusík i fosfor, přidává se jen tolik vodíku, aby se u trysky nezapálil plamen. Jestliže má detektor reagovat jen na fosfor, může se použít větší přídavek vodíku a u trysky hoří plamínek.

Detektor NPD někteří autoři označují jako TID (thermionic detector) nebo AFID (alkali flame ionisation detector).

Obecně je citlivost NPD přibližně 10^–12 g/ml pro fosfor a 10^–11 g/ml pro dusík. Nepříjemnou vlastností je postupné snižování citlivosti v průběhu provozu. Alkalická sůl, ze které je tělísko vytvořeno, se působením vodní páry z hořícího vodíku mění na hydroxid, který má vyšší tenzi par a postupně se odpařuje. Tělísko se proto musí pravidelně vyměňovat.

6.4 Detektor se záchytem elektronů (ECD – Electron Capture Detector)

V detektoru se záchytem elektronů se využívá skutečnost, že vodivost plynu v ionizační komůrce se výrazně mění přítomností kontaminujících látek v nosném plynu. Po­užívá se k detekci látek s vysokou elektronegativitou (halogeny, organokovové sloučeniny, nitrily apod.). V případech, kdy lze tuto detekci použít, je její citlivost desetkrát až tisíckrát větší než u detekce FID a milionkrát větší než u TCD.

Základem detektoru ECD (obr. 9) je ionizační komůrka obsahující radioaktivní zdroj β-záření – ⁶³Ni a elektrody. Do ionizační komůrky se kromě plynu z kolony přivádí i inertní plyn, obvykle dusík. Napětí mezi elektrodami je nastaveno tak, aby všechny elektrony, které vznikají při ionizaci inertního plynu, dospěly k anodě. Jestliže jsou ve směsi přítomny další molekuly nebo jejich části, navážou se elektrony vzniklé při ionizaci inertního plynu na ně. Takto vytvořené záporné ionty mají větší hmotnost, a tedy menší pohyblivost než samotné elektrony. Tyto pomalé ionty potřebují více času k tomu, aby se dostaly k anodě. Za dobu, než k ní dospějí, je podstatně větší pravděpodobnost jejich rekombinace s kladně nabitými ionty. Proto všechny větší molekuly způsobí zmenšení proudu protékajícího mezi elektrodami. Zmenšení proudu je tak mírou příměsi analytu v nosném plynu.

6.5 Ionizační detektor s heliem (HID – Helium Ionisation Detector)

Detektor HID je univerzální detektor reagující na všechny molekuly s výjimkou neonu. Je zvláště vhodný pro plynné anorganické látky, na které nereaguje FID nebo jiné selektivní detektory, jako je NO_x, CO, CO₂, O₂, N₂, H₂S a H₂.

V detektoru HID se helium ionizuje β-zářením z radioaktivního zdroje. Vznikají při tom nestabilní ionty helia, které pak svůj náboj předávají dalším molekulám přítomným ve směsi. Ionty helia mají energii až 19,8 eV, a mohou tak ionizovat všechny sloučeniny s výjimkou neonu, který má větší ionizační potenciál: 21,56 eV. Vzniklé ionty, které mají delší životnost, přispívají ke vzniku proudu mezi elektrodami detektoru. Proud je pak úměrný koncentraci složky ve směsi s heliem.

Předpokladem pro použití detektoru HID je plynový chromatograf, který používá he­lium jako nosný plyn. Nevýhodou HID je použití radioaktivního zdroje, takže pracoviště musí splňovat předpisy pro jeho provoz, dopravu, likvidaci atd.

6.6 Detektor s výbojem odděleným dielektrikem (DBDID – Dielectric Barrier Discharge Detector)

Detektor DBDID je někdy označován jen zkratkou BID – Barrier Ionisation Discharge Detector. V tomto detektoru se vysokonapěťovým výbojem vytváří plazma, jehož excitované atomy předávají energii molekulám přicházejícím z chromatografické kolony (obr. 11). Přitom je štěpí na ionty a elektrony, které umožní průchod elektrického proudu mezi snímacími elektrodami. Velikost proudu je pak úměrná koncentraci složky vycházející z chromatografické kolony. Plazma vzniká při výboji mezi elektrodami oddělenými dielektrikem od proudu pomocného plynu. Pomocným plynem může být helium nebo argon. Výboj je buzen střídavým proudem (asi 10 kHz) o vysokém napětí (několik kilovoltů). Dielektrikem oddělujícím plyn od elektrod je křemenné sklo. Směs obsahující ionty a volné elektrony pak postupuje ke dvojici elektrod, mezi nimiž je stejnosměrné napětí.

Výhodou detektoru s výbojem odděleným dielektrikem je vysoká citlivost, zhruba dvojnásobná v porovnání s plamenoionizačním detektorem. Detektor také reaguje na všechny plyny, s výjimkou neonu.

6.7 Plamenový fotometrický detektor (FPD – Flame Photometric Detector)

Plamenový fotometrický detektor využívá specifické emise záření při hoření látky v plameni (obr. 12). Tento detektor je určen především k detekci sirných látek a sloučenin obsahujících fosfor. Plyn vystupující z kolony se smísí s vodíkem a v ústí trysky hoří plamínkem před okénkem fotonásobiče. Záření emitované plamínkem nejprve prochází filtrem pro zachycení tepelného podílu. Následuje filtr propouštějící jen danou vlnovou délku a prošlé záření pak přichází do fotonásobiče. Za vhodných podmínek vznikají při hoření látek obsahujících fosfor nebo síru HPO a S₂, které poskytují charakteristické emise o vlnové délce 526 a 394 nm.

Největším problémem při používání plamenového fotometrického detektoru je jeho kvadratická závislost odezvy v režimu měření síry. Tento jev může rušivě působit např. při změně retenčního času v případě detekce velmi malého množství látky. U lineárních detektorů má prodloužení retenčního času za následek zmenšení velikosti píku, a proto se sníží i detekční limit. Při kvadratickém průběhu odezvy detektoru se však tento efekt násobí a při stanovování stopových množství může pík zaniknout v šumu.

6.8 Fotoionizační detektor (PID – Photo Ionisation Detector)

Detektor PID používá výbojku produkující ultrafialové záření pro ionizaci molekul (obr. 13). Při srážce fotonu s molekulou se uvolní elektron a vytvoří kladný iont. Aby k rozštěpení došlo, musí být energie fotonu větší než ionizační potenciál molekuly. Výbojky s xenonovou náplní produkují většinu fotonů s energií 8,4 a 9,6 eV. Ty dokážou vytvářet ionty např. z aromatických uhlovodíků a aminů. Výbojky s kryptonovou náplní většinou produkují fotony s energií 10,0 a 10,6 eV. Umožňují detekci amoniaku, etanolu, acetonu apod. Výbojky s argonovou náplní produkují fotony s energií 11,6 a 11,7 eV. Umožňují tak detekci např. acetylenu, formaldehydu a metanolu.

Uvolněné elektrony jsou přitahovány k anodě a ionty ke katodě. Vzniká tak elektrický proud, který je po zesílení výstupním signálem detektoru. Nevýhodou těchto detektorů je omezená životnost výbojky.

Základní vlastnosti popsaných detektorů uvádí tab. 3.

7. Dávkování vzorku

Dávkovač je určen k zavedení vzorku na začátek chromatografické kolony do proudu nosného plynu. U laboratorních přístrojů se zkoumaný vzorek směsi plynů nebo kapalin dávkuje injekčními stříkačkami, ať už ručně, nebo automatickým mechanismem. V provozních plynových chromatografech se po­užívají buď několikacestné kohouty (obr. 14), nebo sada uzavíracích, nejčastěji solenoidových ventilů. V některých případech by mohl výsledek analýzy ovlivnit styk složek analyzované směsi s mazacím prostředkem kohoutu. U provozních chromatografů se často místo vícecestných kohoutů volí bezventilové (valveless) systémy. Protékající proudy směrují pneumatické odpory (clony, kapiláry). Bez ventilů se neobejdou, ale ventily jsou u nich situovány v místech, kde neovlivní složení směsi, především v místech s normální teplotou.

8. Termostat

Termostat zajišťuje dostatečně vysokou teplotu dávkovače, kolony a detektoru, aby byl vzorek udržen v plynném stavu. Pro určité druhy analýz se používá pracovní režim s proměnnou teplotou. Teplota se pak plynule mění v čase naprogramovaným způsobem.

V provozních chromatografech se používají buď klasické vzdušné termostaty (air bath oven), nebo termostaty s přímým kontaktem kolony a vyhřívaného kovového bloku (airless oven nebo heat sink oven). U klasického vzdušného termostatu je kolona i topný prvek v tepelně izolované skříni spolu s ventilátorem, který zajišťuje oběh vzduchu a tím rovnoměrné rozdělení teploty v prostoru skříně. U termostatu s přímým kontaktem ohřívá topný prvek masivní kovový blok, na němž je navinuta kolona obklopená tepelnou izolací. Tepelná kapacita bloku zajišťuje rovnoměrnost a malé kolísání teploty. Kompaktnější provedení zajišťuje nižší tepelné ztráty. Větší tepelná kapacita kovového bloku ale nedovoluje rychlé změny teploty, a proto se tyto typy termostatu používají téměř výhradně pro izotermní režimy analýzy.

 Literatura:

[1] GUIOCHON, G. a C. L. GUILLEMIN. Quantitative Gas Chromatography for Laboratory Analyses and On-Line Process Control. Elsevier, 1988.

[2] POOLE, C. F. The Essence of Chromatography, Elsevier, 2012.

[3] FOWLIS, I. A. Gas Chromatography. Wiley India Rt. Limited, 2008.

[4] STEPHENS, E. R. Valveless Sampling of Ambient Air for Analysis by Capillary Gas Chromatography. JAPCA. 1989, 39(9), 1202 –1205. DOI: 10.1080/08940630.1989.10466612. Dostupné také z: http://dx.doi.org/ 10.1080/08940630.1989.10466612

[5] KREISBERG, N. M. Development of an automated high-temperature valveless injection system for online gas chromatography. Atmos. Meas. Tech. Discuss., 2014.

[7] Process Analytical Instruments Catalogue AP-01. Siemens AG, 2016.

[8] GOKELER, U., F. MUELLER a U. GELLERT. A Miniaturized Process Gas Chromatograph – A Single Analyzer Module. Instrument Society of America, 2002.

doc. Ing. Tomáš Bartovský, CSc., Ústav fyziky a měřicí techniky, VŠCHT Praha

Obr. 1. Průběh dělení směsi se dvěma složkami v chromatografické koloně

Obr. 2. Příklad chromatogramu τ_n– retenční čas složky n, (w_1/2)_n – šířka vlny v polovině výšky, A_n – plocha chromatografické vlny

Obr. 3. Základní součásti chromatografu

Obr. 4. Příklad uspořádání provozního plynového chromatografu (model PC5000 firmy ABB)

Obr. 5. Druhy chromatografických kolon

Obr. 6. Schéma tepelně vodivostního detektoru (TCD)

Obr. 7. Schéma detektoru s ionizací v plamenu (FID)

Obr. 8. Schéma dusíko-fosforového detektoru (NPD)

Obr. 9. Schéma detektoru elektronového záchytu (ECD)

Obr. 10. Schéma ionizačního detektoru s heliem (HID)

Obr. 11. Schéma detektoru s výbojem odděleným dielektrikem (DBDID)

Obr. 12. Schéma plamenového fotometrického detektoru (FPD)

Obr. 13. Schéma fotoionizačního detektoru (PID)

Obr. 14. Schéma vzorkovacího kohoutu a) plnění vzorkovací smyčky, b) převod vzorku do kolony

Obr. 15. Schéma vzorkovacího systému pro kapaliny

Tab. 1. Stacionární fáze pro plynovou chromatografii

Tab. 2. Stacionární fáze pro kapilární kolony s pokrytými stěnami

Tab. 3. Vlastnosti detektorů plynových chromatografů

^*) Mez stanovitelnosti (LOQ – limit of quantification) odpovídá koncentraci, při které je přesnost stanovení taková, že dovoluje kvantitativní vyhodnocení. Podle standardu IUPAC se v separačních metodách mez stanovitelnosti vyjadřuje jako desetinásobek šumu (směrodatné odchylky kolísání) základní linie.