Aktuální vydání

celé číslo

04

2024

Průmyslové roboty a automatizace výrobních a montážních linek

celé číslo

Právní okénko: ochrana duševního vlastnictví u start-upů v oblasti IT

Typickým problémem při ochraně duševního vlastnictví u IT start-upů bývá jejich vznik v čase. U vzniku nové aplikace je obvykle nápad jednotlivce či skupiny podobně smýšlejících osob a nadšení z vyřešení nové úlohy. Zpravidla dopředu nikdo nemá ani přesnou představu o tom, co nakonec vznikne a jakou bude mít výsledek podobu a charakter, a tak je těžké, ne-li nemožné předem uvažovat o vhodném modelu ochrany vznikajícího duševního vlastnictví. Také je v těchto situacích příznačné, že k nápadu a jeho následnému řešení přispívají různé osoby často poměrně živelně a obvykle i bez jasné představy o tom, jakou roli v realizaci původního nápadu hrají či budou hrát.

 

Představme si situaci, kdy malý start-up vyvinul zajímavou aplikaci a chystá se s ní vstoupit na trh. Při vývoji aplikace tvůrci spolupracovali např. s univerzitním pracovištěm, které nepochybně nikdy nebude součástí budoucího start-upu, ale na které mají zakladatelé osobní vazby a které na počátku tvorby aplikace na problému pracuje spíše v teoretické rovině bez primární vize komercializace takové práce. Tomu pak může odpovídat mj. i volba prvků, nástrojů a řešení použitých při vývoji, které mohou být vhodné pro akademickou sféru, ale již méně pro budoucí komerční použití. Jak potom nad potřebou ochrany práv ke vznikající aplikaci přemýšlet a které hlavní aspekty zvážit?

 

Při vzniku aplikace se na ochranu duševního vlastnictví často nemyslí

V těchto případech lze očekávat, že práva k duševnímu vlastnictví souvisejícího s výslednou aplikací svědčí i dalším osobám zcela mimo okruh zakladatelů startu-upu. Je také poměrně pravděpodobné, že vývojáři využili buď know-how, anebo přímo duševní vlastnictví třetích osob – ať již osob, které vědomě k vývoji konkrétní aplikace přispěli, anebo duševní vlastnictví chráněné některým druhem veřejných licencí. Zároveň typicky i zakladatelé start-upu často přispěli k vývoji dané aplikace s tím, že v době, kdy jejich práce vznikala, nebyla nijak formálně ošetřena práva start-upu, který následně plánuje aplikaci využívat, k takovýmto příspěvkům samotných zakladatelů, jakkoliv to mohlo být jejich záměrem.

Přestože se jako první věc, u které je třeba ochranu aplikace řešit, vybaví softwarové prvky aplikace, je nutné si uvědomit, že aplikace může zahrnovat i jiné prvky chráněné právy k duševnímu vlastnictví – např. může jít o grafické prvky uživatelského rozhraní, prvky audiovizuální, videa, textové prvky apod. Je tak třeba uvažovat nad ochranou nejen programu aplikace, ale i těchto vnořených prvků, které jsou chráněny samostatně.

Také je třeba mít na paměti, že některé prvky nové aplikace pro tvůrce poměrně cenné nejsou obecně právy k duševnímu vlastnictví chráněny automaticky anebo je jejich ochrana obtížně a jen formálně realizovatelná (např. nápady a myšlenky). U těchto prvků je namístě zvážit, nakolik je lze ochránit nepřímo (např. kdy jim ochranu poskytuje s ohledem na okolnosti implicitně autorskoprávní ochrana těch prvků, na které se taková ochrana vztahuje), nebo zda se vyplatí investovat do pokusů chránit je alespoň částečně přímo (užitné vzory, patenty apod. – tam, kde je to možné a kde to dává smysl i s ohledem na náročnost takového typu ochrany).

 

Rizika sporů pro integrátory a distributory

Zvláště v situaci, kdy se na plánovaném komerčním využití (tržním uplatnění) dané aplikace mají podílet třetí subjekty (integrátoři, poskytovatelé IT služeb, distributoři apod.) nebo kdy je ke komerčnímu úspěchu aplikace účast takových osob nezbytná, lze předpokládat, že takové osoby budou před tím, než do distribuce a komercializace aplikace investují vlastní zdroje, obezřetně kontrolovat práva start-upu k aplikaci a jejím částem tak, aby minimalizovaly riziko, že investice do komercializace aplikace bude zmařena, nebo dokonce možnost a riziko, že tyto osoby budou pro své spojení s distribucí či implementací aplikace terčem žalob či obdobných prostředků právní ochrany. Pro kohokoliv, kdo by se cítil dotčen na svých právech tím, že je daná aplikace šířena, je to totiž obvykle právě osoba integrátora či distributora, která je snadnějším, solventnějším a viditelnějším terčem pro uplatnění případných prostředků právní ochrany (ve srovnání s malým start-upem). Právě tyto osoby, které mají pomoci vstupu aplikace na trh, tak mívají zájem o poskytnutí dostatečných záruk ze strany start-upu a nutí start-upy do toho, aby byla práva k aplikaci jak historicky, tak do budoucna transparentně ošetřena.

 

Práva ke všem částem a prvkům aplikace je třeba bezpečně ošetřit

Zakladatelé start-upu by tak měli ideálně během co nejranější fáze vývoje aplikace, kdy aplikace už začíná nabírat nějaký vnímatelný obrys, nejpozději ale před vstupem start-upu a jeho aplikace na trh, bezpečně a trvale ošetřit práva start-upu ke všem částem a prvkům takové aplikace, a to jak s ohledem na historické souvislosti a okolnosti jejího vzniku, tak i do budoucna s ohledem na předpokládaný další způsob vývoje a tvorby aplikace. Tato situace je totiž ideál­ní příležitostí k zamyšlení nad tím, jak by měla být daná aplikace do budoucna optimálně vyvíjena, když předchozí, často živelný vznik může být sice pochopitelný v počátku vývoje, ale je v podstatě neudržitelný a velmi rizikový do budoucna a v dlouhodobém výhledu.

Pokud jde o ošetření vztahů k historicky vzniklým částem aplikace, je nezbytné začít zmapováním částí a prvků aplikace a toho, kdo na nich pracoval nebo komu práva k nim svědčí. Následuje rozdělení takovýchto osob do skupin podle toho, zda jde o zaměstnance start-upu (kteří ale byli zaměstnanci již v době prací na vývoji takových částí), nebo jde o de facto externí přispěvatele (což může překvapivě zahrnovat i zakladatele start-upu, kteří v době práce na raných podobách aplikace většinou neměli s později vzniklým start-upem žádný formální vztah), popř. zda jde o osoby, které nemají se start-upem žádný vědomý vztah, ale aplikace využívá prvky, ke kterým mají takové osoby práva k duševnímu vlastnictví (u nich je třeba zkoumat podmínky již existujících licencí s ohledem na předpokládaný způsob využití aplikace).

S různými skupinami osob podílejících se na vzniku aplikace je pak možné zpětně ošetřit práva start-upu k různým prvkům aplikace (např. formou pořízení různých licencí, zkontrolováním možnosti využití některých zákonných licencí, využitím institutu tzv. zaměstnaneckých děl či domněnky jejich existence nebo vzniku u děl vytvářených na zakázku, postoupení výkonu majetkových autorských práv či ověřením toho, zda jsou u aplikace při plánovaném využití a šíření plněny podmínky využitých veřejných licencí).

Zároveň je toto zmapování vztahů k existujícím prvkům aplikace ideálním odrazovým můstkem k optimalizaci vztahu start-upu s tvůrci aplikace a jejích prvků do budoucna. Toto ošetření do budoucna je přitom neméně důležité a je vhodné s ním neotálet, protože pokusy zpětně ošetřit práva k již existujícím prvkům aplikace jsou vždy náročnější a vždy s sebou nesou těžko odhadnutelné riziko, že kdokoliv z nositelů takových historicky vzniklých částí bez předem vyjasněného vztahu k start-upu může mít výhrady k zamýšlené budoucí komercializaci projektu, a tedy různě blokovat či komplikovat komerční využití aplikace. S ohledem na udržitelnost vývoje aplikace je také vhodné minimalizovat způsoby vzniku práv k prvkům aplikace a zároveň se zamýšlet nad typem práv, které daný způsob tvorby start-upu přináší a jak dovoluje start-upu takové prvky využívat. Například možnost přímého výkonu majetkových autorských práv k dílu (vznikající např. u zaměstnaneckých děl nebo v případě jejich postoupení) dává držiteli takového práva výrazně lepší a širší možnosti než jen licence (a to i když je poměrně široce nastavená a dobře formulovaná).

 

Pro nastavení vztahů start-upu k tvůrcům aplikace

Pokud jde o úpravu vztahů k vytvářené aplikaci do budoucna, je zároveň dobré od počátku pracovat na tom, aby s ohledem na zamýšlený způsob komercializace aplikace start-up průběžně nabýval práva k vytvářeným prvkům aplikace s co možná nejmenší potřebou podrobně vznik práv k takovým prvkům sledovat a formálně ošetřovat, tj. nastavit vztahy s tvůrci prvků aplikace tak, aby se prvky stávaly v co možná největší míře přímo duševním vlastnictvím start-upu bez potřeby tato práva průběžně smluvně ošetřovat. Toho lze docílit zejména jasným vymezením vztahu tvůrce a start-upu s jasně popsaným zadáním smyslu, účelu a rozsahu tvorby v takovém vztahu (ať již půjde o vztahy zaměstnanecké či obdobné, nebo práce vykonávané na základě smlouvy o dílo či jinak externě, ale s jasným zadáním).

 

Cílem je usnadnit vstup aplikace na trh

Cílem celého uvedeného postupu a všech jeho částí je situace, kdy start-up bude v postavení, aby mohl poskytovat formalizovaným a uceleným způsobem práva k užití dané aplikace třetím osobám (ať již formou licence, sublicence, anebo formou přímého poskytování služeb SaaS – Software as a Service, ze strany start-upu) a zároveň aby dokázal tuto svou pozici věrohodně garantovat vzhledem ke třetím osobám, jejichž spolupráce bude při vstupu aplikace na trh nevyhnutelně potřeba.

 

Mgr. Ing. Jindřich Jelínek,
Glatzová & Co.

 

O autorovi
Mgr. Ing. Jindřich Jelínek (jindrich.jelinek@glatzova.com) se v advokátní kanceláři Glatzová & Co. specializuje na otázky duševního vlastnictví v oblasti informatiky a na automobilový průmysl.