Aktuální vydání

celé číslo

03

2021

Digitální transformace, chytrá výroba, digitální dvojčata

Komunikační sítě, IIoT, kybernetická bezpečnost

celé číslo

Podpora výzkumu a vývoje v USA – inspirace pro Českou republiku

Mezi vývojem ekonomiky v USA a v Čes­ké republice jsou určité paralely. Obě země jsou součástí stejné ekonomické sféry, ale USA jsou v mnohém o několik desetiletí na­před – mimo jiné i v podpoře výzkumu a vý­voje. V této oblasti v České republice nyní procházíme podobným vývojem jako USA v 80. a 90. letech minulého století. „Bylo by tedy užitečné z amerických zkušeností pře­brat to užitečné a poučit se z omylů,“ říká prof. J. J. Ulbrecht, prezident O.F.I. Techno­logy Services, emeritní profesor Newyorské státní univerzity a bývalý ředitel Technických programů NIST na federálním ministerstvu obchodu. Prof. Ulbrecht pochází z České re­publiky a často se sem vrací, mimo jiné i pro­to, aby zde přednášel a konzultoval. Podle něj je základní výzkum v České republice na dobré úrovni. To však nelze říci o tech­nologickém vývoji, kde je třeba vypracovat lepší legislativní rámec pro přenos výsledků výzkumu na trh a pro vybudování strategic­kých partnerství mezi akademickou sférou a soukromým průmyslem.

 
Pane profesore, systém podpory výzkumu a vývoje v USA prošel v 80. letech velkými změnami. Proč?
V první polovině minulého století byly USA na špičkové úrovni ve vědě i výzkumu. Američtí vědci získávali Nobelovy ceny, in­ženýři patenty a vyvíjely se zde nové výrob­ky. Federální vláda v té době prostřednictvím grantové agentury NSF (National Science Foundation) podporovala základní výzkum na univerzitách a ve federálních výzkumných ústavech, tzv. národních laboratořích, kte­rých bylo v té době jen několik a které měly na starosti obory federálního významu, zejména v oblasti vojenství, energetiky apod. Aplikovaný výzkum a technický vývoj byly podporovány výhradně ze soukromých zdro­jů. Předpokládalo se, že výsledky základní­ho výzkumu budou samočinně „prosakovat“ do soukromé sféry a v průmyslu se budou konvertovat do technického vývoje. To není špatná idea a zpočátku to tak i dobře fungo­valo. Totiž soukromý subjekt, má-li výsled­ky aplikovaného výzkumu a technického vý­voje uplatnit na trhu, musí být od počátku je­jich nezpochybnitelným vlastníkem. Kdyby do těchto činností investovala vláda, musela by se potom se soukromým subjektem slo­žitě dohadovat, jaká část zisku patří jí a jaká firmě. To nebyl žádoucí stav; ani na něj ne­byla připravena žádná legislativa. Nicméně v druhé polovině 20. století se začalo ukazo­vat, že takový lineární model nefunguje tak, jak by měl, a že výsledky základního výzkumu do soukromé sféry už jaksi „neprosaku­jí“. Ke komercionalizaci výsledků základního výzkumu financovaného z prostředků ame­rické vlády docházelo v jiných zemích, které tento proces lépe podporovaly: v Japonsku, ve Francii, v Německu. Například základ­ní výzkum v oblasti videotechniky probíhal v USA, ale s prvními videorekordéry přišli na trh Japonci. Dokonce to došlo tak dale­ko, že japonské, německé, francouzské nebo britské firmy zakládaly svá vývojová středis­ka v USA, v místech, kde byly významné výzkumné univerzity, aby to měly k výsledkům základního výzkumu, financovaného americ­kými daňovými poplatníky, blíž.
 
V reakci na to se objevil termín „předko­merční výzkum“. Zatímco předchozí model počítal se dvěma stupni, základním výzku­mem a aplikovaným výzkumem, v technic­kých oborech nazývaných technický vývoj, nyní se v důsledku rostoucí složitosti a ná­ročnosti techniky objevil ještě jeden stupeň mezi nimi. Předkomerční výzkum představuje sféru, která je pro soukromé podnikatele ještě stále příliš nákladná a riskantní, ale pro ko­mercionalizaci výsledků základního výzkumu nezbytná. Proto se o tuto sféru musela začít zajímat federální vláda.
 
Tím ovšem přestalo platit jednoduché pravidlo, že stát se do aplikovaného výzku­mu a vývoje nemá „plést“. Do té doby pla­tilo, že úkolem státu je financovat základní výzkum a samozřejmě také vzdělání a zby­tek už je záležitost soukromých subjektů. Bariéra nákladného a riskantního předko­merčního výzkumu tento model rozbila. Protože v USA bylo stále méně podnikate­lů ochotných nést náklady a rizika předko­merčního výzkumu, příležitosti se chopily bohaté zahraniční firmy, případně podporo­vané svými vládami. Federální vláda se pro­to rozhodla, že vytvoří systém, který by vy­užití výsledků základního výzkumu udržel na domácí půdě.
 
U nás ale myšlenka, že by stát měl podpo­rovat aplikovaný výzkum a technický vý­voj, který posléze využijí soukromé firmy, naráží u některých lidí a politických stran na odpor. Jak tomu bylo v USA?
Naprosto stejně. Zvláště v 80. letech, kdy byl prezidentem Ronald Reagan, republikán­ská vláda vyznávala, že stát má dát od sou­kromého podnikání ruce pryč. Demokratická strana naopak prosazovala, že stát má povin­nost nenechat výsledky základního výzkumu utéct do zahraničí. Iniciativu proto v té době převzal Kongres, kde měla demokratická stra­na většinu. Senát ustavil několik programů, které se měly podpoře předkomerčního vý­zkumu věnovat.
 
První, na co se Kongres soustředil, byly ná­rodní laboratoře. Federální vláda dnes provo­zuje zhruba 700 takových laboratoří. Některé jsou velmi známé, některé méně, některé vláda řídí přímo, v jiných mají podíl soukromé firmy, které se starají o jejich provoz. Až do 50. let měly národní laboratoře na starost především vojenský výzkum, energetiku nebo zdravotnic­tví. Například americký NIH, Národní zdravot­ní ústav, je největší výzkumná instituce na svě­tě. Jednou z národních laboratoří je také Národ­ní ústav pro normalizaci NIST, který ale měl od počátku poněkud jiné postavení: tím, že se staral o normalizaci a metrologii, měl na roz­díl od jiných už od počátku těsné vztahy s prů­myslovými firmami. Práce ostatních laborato­ří neměla nic společného s průmyslem, jejich úkolem byl výhradně základní výzkum a dělat za státní peníze něco jiného než základní vý­zkum by vědcům připadalo neetické. A to za­čal Kongres v 80. letech měnit.
 
Druhou oblastí byla podpora malých a středních firem. Ačkoliv se to nezdá, USA jsou zemí malých firem. Výhodou malých firem je jejich velká flexibilita. Velké firmy mají velkou režii a velkou setrvačnost. Doká­žou levně a efektivně vyrábět, ale nedokážou levně a efektivně vyvíjet nové výrobky. Kon­gres tedy prosazoval podporu malých pod­niků s tím, že tím automaticky podpoří také výzkumné a vývojové aktivity. Malé podniky sice dokážou vyvíjet nové výrobky, ale často nemají sílu prosadit je na trhu. Velké podniky dokážou novinky prosadit na trhu, ale zase je neumějí vyvinout. Cílem vlády tedy bylo tyto podniky přimět ke spolupráci.
 
Třetím pilířem byla tvorba průmyslových výzkumných a vývojových konsorcií. Snahou bylo „postrčit“ průmyslové podniky, aby mezi sebou spolupracovaly v oblasti raného před­komerčního výzkumu, tedy v době, kdy ješ­tě není zřejmé, která firma výsledky výzku­mu a vývoje využije na trhu. Jde například o vývoj nových materiálů, výrobních postu­pů a technologií, z nichž může mít prospěch více firem v různých oborech, ale přitom to už není základní výzkum.
 
Další, nejmladší iniciativa má za cíl pod­pořit spolupráci univerzit a průmyslu v po­době společných výzkumných center. Jsou to střediska, na nichž se podílí vždy alespoň jeden průmyslový podnik a jedna katedra vy­soké školy. Subjektů může být a bývá i více. Výzkumná centra nejen podporují spoluprá­ci univerzitního výzkumu a průmyslové pra­xe, ale pomáhají i ke zkvalitnění vzdělání stu­dentů: do jejich činnosti se totiž vždy zapojují i studenti vyšších ročníků a doktorandi. V ně­kterých případech se na činnosti výzkumné­ho centra mohou podílet i střední školy s cí­lem motivovat studenty účastí na zajímavém a praktickém výzkumu ke studiu technic­kých oborů.
 
Kdo ale potom vlastní výsledky společného výzkumu? Národní laboratoř, univerzita, průmyslový podnik, nebo vláda, která vý­zkum finančně podpořila?
V USA Kongres v polovině 80. let uzá­konil, že technologie, které jsou výsledkem spolupráce národní laboratoře s průmyslový­mi podniky v oblasti aplikovaném výzkumu, nebudou patřit státu, ale může si je patentovat spolupracující firma. To je naprosto zásadní změna koncepce.
 
Ovšem vědci jsou hodnoceni podle publi­kací, a teď po nich chcete, aby se výsledek jejich práce patentoval. To jde proti sobě – publikovaný výsledek už patentovat nelze.
V tomto případě je třeba určit, co je zá­kladní výzkum, jehož výsledky se publikují ve vědeckých časopisech, a co je už komerč­ní výzkum, který je třeba chránit patentem. Ale k tomu se dostanu za chvíli, teď se ještě na chvíli vraťme k financování.
 
V USA bylo určeno, že část rozpočtu ná­rodních laboratoří, přibližně 2,5 %, se musí věnovat na spolupráci s průmyslovými firma­mi. Když si národní laboratoř žádného part­nera nenajde, o tuto část rozpočtu přijde. Tím je národní laboratoř motivována ke spoluprá­ci s průmyslem.
 
Kde a jak má národní laboratoř průmys­lové partnery hledat?
Obě strany se nejprve musí poznat, aby věděly, co kdo umí a co potřebuje. Národ­ní laboratoře proto pořádají putovní veletrh, kde se představují průmyslovým firmám: spo­lečně je navštěvují a nabízejí jim své služby. Druhá strana jim řekne, o co má zájem a o co ne. Najdou-li společný zájem, dojednají tech­nické podrobnosti. To ještě stále bez asisten­ce vládních agentur. Potom se sejdou jejich právníci a dojednají smlouvu, které se říká CRADA – Cooperative Research And De­velopment Agreement. V ní jsou všechny po­drobnosti o tom, kdo bude platit kterou část výzkumu a vývoje, kdo a čím se bude na pra­cích podílet, které části výsledků se smějí pu­blikovat atd. Tím jsem odpověděl na váš před­chozí dotaz. Legislativní rámec pro smlouvy CRADA stanovuje federální zákon o trans­feru výsledků vědecko-technického výzku­mu Federal Technology Transfer Act z roku 1986. Vědci ovšem na takové tvrdé vyjedná­vání nejsou zvyklí, proto jim v této fázi po­máhají vládou placení právníci.
 
Co mají z takové spolupráce vědci a co průmyslové podniky?
Národní laboratoře ve Spojených státech, které je v jistých směrech možné přirovnat k ústavům Akademie věd ČR, jsou si vědo­my toho, že finanční prostředky do nich in­vestované, jsou peníze daňových poplatníků a že jistá návratnost se očekává. Přitom ale národní laboratoře získají nejen příspěvek ke svému rozpočtu, ale i zkušenosti ze spo­lupráce s průmyslem a zpětnou vazbu, co je z hlediska praxe důležité a co ne.
 
Kromě toho mohou mít národní laborato­ře příjmy z licencí – podle smlouvy CRADA si některé výsledky může laboratoř patento­vat sama, a to tehdy, jde-li o část výzkumné práce, na niž soukromá firma nepřispívá ani prací ani financemi. Podmínkou ovšem bývá, že spolupracující podnik dostane exkluzivitu na využití patentu.
 
Co z toho má průmyslová firma? Nemu­sí nést celé riziko předkomerčního výzku­mu, dostane se k vybavení národních labora­toří, které je na vynikající úrovni – národní laboratoře jsou lépe vybavené než univerzit­ní pracoviště –, a pracovníci jeho oddělení výzkumu a vývoje mají možnost po určitou dobu získávat zkušenosti z práce na špičko­vém vědeckém pracovišti. To je pro ně inspi­rující i motivující.
 
Pojďme nyní k tomu, jak jsou v USA podporovány malé a střední firmy. To je u nás, v České republice, velmi kontroverzní téma.
Především, podpora v USA není urče­na jakýmkoliv malým firmám: cílem podpo­ry nejsou takové firmy jako autoservis nebo chemická čistírna, ale malé výrobní firmy s inovačním potenciálem, jež často vznikají z některého univerzitního výzkumného týmu nebo jež založí skupina studentů, kteří mají nějaký nápad a chtějí jej realizovat. V USA je 2,5 milionu takových malých start-up firem a neustále vznikají i zanikají. Zanikají dvěma způsoby: buď se zakladatelům jejich záměr nepovede a firma zkrachuje, nebo jsou úspěš­ní a koupí je některá velká firma. Přibližně 89 % všech takzvaných technologických fi­rem, to znamená firem, jejichž oborem čin­nosti je využití nových vědecko-technických poznatků, jsou malé firmy a průměrná velikost firmy využívající špičkové vědecko-tech­nické poznatky je patnáct zaměstnanců. To platí v USA, ale v České republice je to po­dobné. Polovina všech vědecko-technických poznatků byla komercionalizována malými firmami. Zatímco vývoj a technické inovace u velkých firem směřují zejména ke zvyšová­ní produktivity a snižování nákladů, jsou to malé firmy, které přinášejí na trh zcela nové výrobky. Je to pochopitelné, protože vývoj v malých firmách je výrazně levnější a efek­tivnější: jestliže malá firma do vývoje nové­ho výrobku investuje např. půl milionu dola­rů, velkou firmu by to stálo minimálně čtyři miliony. Proto je tak důležité tyto malé fir­my podporovat. V roce 1982 Kongres zřídil agenturu SBA, Small Business Administra­tion, která se stará o podporu malých firem. A už o dva roky dříve byl přijat zákon Small Business Act, který umožnil malým firmám, jež čerpaly státní podporu, aby výsledky své­ho výzkumu a vývoje patentovaly samy, aniž by musely vlastnictví přiznat federální vlá­dě. Navíc, kromě podpory prostřednictvím SBA, i každé ministerstvo má ve svém roz­počtu určitou část, kterou věnuje na podpo­ru výzkumu a vývoje výhradně v malých fir­mách. Ministerstva sestavují svůj seznam výzkumných priorit, podle nichž potom peníze firmám rozdělují.
 
Podporu z programu SBA malé firmy do­stávají ve dvou fázích: v první může firma dostat do sto tisíc dolarů jen na to, aby moh­la předvést svůj podnikatelský záměr a doká­zat jeho proveditelnost. V tomto prvním kole uspěje zhruba 13 % přihlášek. Rozhodování je přísně apolitické – o přijetí rozhodují zástupci průmyslu, nikoliv zaměstnanci státu. V dru­hé fázi může firma dostat až tři čtvrtě milio­nu na vlastní výzkum a vývoj. To je pro ma­lou firmu spousta peněz. Ale je tu jedna ne­zbytná podmínka: vláda chce záruku, že její peníze budou rozumně využity, a tuto záru­ku musí malé firmě dát nějaký jiný soukromý sponzor, např. velká firma, která sama do vý­zkumu investuje.
 
Kdo je to soukromý sponzor? Může to být například nějaký fond nebo banka?
Ne, soukromý sponzor je velká firma, jejímž cílem je výsledky malé firmy uvést na trh. To banka neumí. Malá firma větši­nou nemá dostatek prostředků na marketing a na to, aby nový produkt uvedla na trh. Úče­lem této podmínky je, aby podpora byla smě­rována jen na takový výzkum, jehož výsledky jsou skutečně určeny pro uplatnění na trhu: velké firmy samy sledují malé vědecko-tech­nické firmy, zvláště ty, které uspěly v první fázi podpory, a nabízejí jim spolupráci. Do­savadní výsledky ukazují, že 13 % malých firem, které dostaly podporu v druhé fázi, uvedlo své výrobky na trh již po dvou letech a po čtyřech letech už jich byla čtvrtina. Zá­leží také na oboru, například ve farmaceutic­kém průmyslu trvá vývoj nových léčiv mno­hem déle, ovšem obecně je z těchto čísel vidět, že podpora malých firem je efektivní.
 
Musí být tou velkou firmou, která do vý­voje investuje a stane se soukromým spon­zorem, americká firma?
Nemusí.
 
Potom ale výsledky výzkumu a vývoje pla­cené americkou vládou může využít ně­kdo jiný.
To se nedá nic dělat. Výzkum a vývoj jsou komodita podobně jako ropa nebo ocel, ob­choduje se s ní na trhu, to jinak nejde.
 
Když jste se ptal na to, kdo může být sou­kromým sponzorem aplikovaného výzkumu a vývoje v malé firmě, říkal jsem, že banka nebo fond to být nemůže. V USA ale existu­jí i jiné možnosti podpory malých firem. Pro malé firmy, které nemohou zvýšit svůj ka­pitál na kapitálovém trhu, poskytují pomoc investiční společnosti najímané SBA, které kombinují podporu z federálních a soukro­mých zdrojů.
 
Pojďme se nyní věnovat dalšímu pilíři, jímž jsou průmyslová konsorcia. Jaký je jejich účel a jak fungují?
Průmyslová konsorcia jsou zaměřená vy­loženě na předkomerční výzkum. Konsorcium sdružuje několik firem, které se rozhodnou podporovat určitý výzkumný projekt, protože vědí, že jeho výsledky by mohly být prospěš­né každému z členů konsorcia, ale pro kaž­dého zvlášť by takový výzkum byl příliš ná­kladný a riskantní. Takové konsorcium může požádat o podporu federální vládu prostřed­nictvím programu ATP, Advanced Technolo­gy Program, spravovaného NIST. Odborníci NIST posoudí, zda jde o výzkum obecného významu, protože program ATP není určen na podporu drobných inovací využitelných jen jednou firmou, a v kladném případě uvol­ní podporu ve výši až 50 % nákladů na apliko­vaný výzkum a vývoj. Co je důležité, vláda už potom členům konsorcia nemluví do toho, jak se dohodnou na využití výsledků společného výzkumu. Všechny patenty a licence vlastní členové konsorcia, nikoliv vláda.
 
Dovolte mi na závěr malé shrnutí a dopo­ručení pro českou vládu. Podle mého názo­ru si žádná vláda nemůže dovolit nepodporo­vat předkomerční výzkum a technický vývoj. Úloha vlády v řízení předkomerčního výzku­mu a vývoje je nezastupitelná. V USA jsme se přesvědčili, že se nemůžeme spoléhat jen na volné působení trhu a vzdát se odpověd­nosti za komercionalizaci drahého a náročné­ho základního výzkumu.
 
Pane profesore, děkuji Vám za rozhovor.

(Rozhovor vedl Petr Bartošík.)